Návštěva sv. Faráře arského v Klášterci v září 2014
19. a 20. 9. 2014
Rok 2014 je pro Královéhradeckou diecézi rokem jubilejním, kdy si připomíná 350. výročí svého založení. Náš otec biskup Mons. Jan Vokál vyhlásil
tento rok Rokem povolání, kdy se po celé diecézi zvlášť modlíme za posvěcení kněží, nová kněžská povolání a dobré rodiny, v nichž se tato povolání rodí. Každý měsíc píše otec biskup mladým své dopisy, v nichž poskytuje
mladým vhodné podněty k tomuto roku.
Na začátku roku 2013 navštívilo několik poutníků z naší farnosti Lurdy, La Salettu a na zpáteční cestě také Ars. Tam se jich ujal místní kněz a ochotně je provázel po celém poutním místě. Po modlitbě u oltáře, kde je uloženo tělo sv. Jana Vianneye, pak vzkázal jejich prostřednictvím našemu otci biskupovi, že by bylo možné zapůjčit světcovo srdce k uctění i do naší vlasti. Otec biskup této nabídky využil a tak se putování relikvie neporušeného srdce sv. Faráře arského stalo jedním z hlavních vrcholů tohoto jubilejního roku. Organizaci tohoto putování svěřil Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové.
Vzácná relikvie přicestovala do naší vlasti v pátek 12. 9. 2014 v poledne a putovala po všech našich diecézích až do středy 24. 9. 2014, kdy ve 13:45 odjela zpět do Arsu. Program celého putování je shrnut na plakátku zde, popis celé cesty vyšel též na stránkách Tiskového střediska České biskupské konference. Putování relikvie a sv. Faráři arskému se věnoval i náš otec biskup ve svém zářijovém dopise mladým.
Program celého putování byl následující: 13. 9. Želiv, 14. 9. Hradec Králové a Rokole, 15. 9. Plzeň, 16. 9. České Budějovice a večer Tábor-Klokoty, 17. 9. Liberec, 18. 9. Brno, 19. 9. Koclířov u Svitav, odpoledne Klášterec, 20. 9. Klášterec, 21. 9. Olomouc, 22. 9. Ostrava a 23. 9. Praha. V den odjezdu pak francouzští kněží v rámci své soukromé prohlídky Prahy s relikvií navštívili ještě několik pražských kostelů.
Na všech místech se putování setkalo s nadšeným přijetím, jak svědčí mnohé články a fotogalerie: Želiv (1. část, 2. část), Hradec Králové (+ článek), České Budějovice, Brno (+ záznam bohoslužby na Rádiu Proglas a fotografie), Koclířov a Klášterec (+ fotografie z Koclířova, z Klášterce a fotogalerie na tomto webu), Ostrava (+ článek) a Praha. I pro francouzské kněze, kteří relikvii doprovázeli, šlo o mimořádný zážitek a svědectví víry v našem národě.
Na našich farních webových stránkách zveřejňujeme promluvy, které v rámci kláštereckého zastavení relikvie zazněly.
Nakladatelství Flétna vydalo v prosinci 2015 sborník promluv, fotografií i vzpomínek z putování relikvie. Zakoupit ho lze za 195 Kč na faře v Klášterci nebo přímo v nakladatelství.
Společnost Orfilm zveřejnila videozáznam z úvodní promluvy P. Fréderika Vollauda v Klášterci během putování relikvie sv. Faráře arského z 19. 9. 2014.
Zastavení v Klášterci
Klášterec byl poslední zastávkou vzácné relikvie v Královéhradecké diecézi. Srdce sv. Jana Maria Vianneye sem doputovalo
v pátek 19. 9. 2014 v 18:30 h večer, kdy bylo za zvuku zvonů a varhan neseno ve slavnostním průvodu ke mši svaté do zaplněného farního kostela Nejsvětější Trojice. Tuto bohoslužbu sloužil náš pan farář P. Mirosław Piotr Fąs, MSF
a o její hudební složku se postaral sbor a orchestr dětí z naší farnosti rozšířený o děti ze Slovenska, které se také účastnily letošního farního hudebně duchovního tábora. Na varhany je doprovodil prof. Jaroslav Vodrážka.
Relikvii doprovázeli současní kněží z Arsu, P. Fréderic Vollaud a P. Roland Varin. Otec Fréderic v úvodu bohoslužby vyzdvihl „rodinnou atmosféru Ježíšova dětství“, která na něj v kláštereckém kostele dýchla a jíž byl fascinován. Ve své promluvě hovořil o kráse a významu kněžství, jak ho chápal sv. Jan Vianney a připomněl také naši Aničku Tomanovou, která své životní utrpení obětovala právě za čisté a svaté kněžství. Citoval výrok sv. Faráře z Arsu, že se trní našeho utrpení spálené v Kristově lásce proměňuje v jemný popel.
Jelikož součástí kláštereckého zastavení sv. Jana Vianneye byla také dvoudenní duchovní obnova pro mládež o hledání povolání, zazněly po mši svaté první dvě přednášky této obnovy. První z nich měl otec Roland o Janově dětství na pozadí Velké francouzské revoluce, kdy církev věrná papeži žila v podzemí a trvalém ohrožení života. Právě příklad Janových rodičů, kteří se tajných bohoslužeb účastnili, výchova jeho matky a příklad kněží věrných papeži v kombinaci s citlivou Janovou povahou vytvářely ideální podhoubí pro růst budoucího povolání.
Po přednášce byla první příležitost k individuálnímu uctění relikvie. Ve druhé přednášce se otec Fréderic zaměřil na Janovo
studium a obtížnou cestu k němu pro chlapce z chudé rodiny v dobách pronásledování.
Obě přednášky dále rozváděl a aplikoval na dnešní dobu a české poměry P. František Mráz, vikář z Jilemnice. Připomněl, že při rozpoznávání povolání musíme počítat s tím, že do tohoto jemného Božího volání bude řvát Ďábel – odpůrce a lhář. Proto je třeba znát Boží slovo, Písmo svaté. Účastníci také dostali biblické odkazy jako podněty pro další rozjímání nad Písmem svatým. Ve své druhé přednášce o formaci povolání pak otec František připomněl nutnost držet se plně svého povolání, ať je jakékoliv. Laik nemůže konat to, co přísluší knězi a naopak. Některé rádoby pokoncilní experimenty přinesly v tomto ohledu mnoho zmatku.
Po skončení přednášek následovala celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí, na níž se střídaly rodiny z farnosti i poutníci, kteří nocovali ve škole. Prosili jsme za nová duchovní povolání, svatost kněží a za duchovní uzdravení a obrácení našeho kraje i celého národa. Po celou dobu byla také příležitost ke svátosti smíření za účasti kněží z blízka i daleka (náš pan farář, P. Kučera, P. Směšný, P. Sandánus, P. Šitavanc, P. Brinda, P. Frýdl, P. Mráz, P. Krajíček, P. Černý z Licibořic, P. Krajewski, P. Dolák, P. Janíček, P. Bradna OFM, P. Štorek, P. Sekanina, P. Jirásek, P. Mistr a další).
Sobotní program začal společnou ranní modlitbou a přednáškou P. Rolanda o Janově složité cestě ke studiu.
Připomněl světcovy potíže se studiem dané špatnou znalostí francouzštiny (sv. Jan mluvil dialektem) a neznalosti latiny, v níž se tenkrát vyučovalo. Studium měl také přerušené nuceným skrýváním v době, kdy byl hledán jako vojenský zběh, když spíše omylem nenarukoval do armády, za což zaplatil jeho bratr životem. Nakonec se přece jen dostal ke kněžství. Jana totiž ujal P. Balley, který ho vyučoval v jeho řeči a přivedl jej tak až k vysvěcení na kněze. Důležitá byla světcova vytrvalost, naděje a důvěra v Ježíše, který ho povolal navzdory všem protivenstvím. Lidským pohledem bylo nemožné, aby se knězem stal. On sám říkal o tomto období: "Když jsem studoval, byl jsem zcela zdrcen strachem a úzkostí, nevěděl, co dělat." Později ale zcela jasně věděl: "Běž, buď v klidu, jednoho dne se staneš knězem." Byl otevřený Božímu volání, ať je ta cesta jakákoliv. Chtěl se dát do služeb Božího díla, což byla jedniná cesta k tomu, aby byl šťastný. Nikdy nezpochybnil svůj pozitivní vztah k Bohu. Boží vůle je naše štěstí.
Sobotní přednášky dále rozváděl a doplňoval P. Jaroslav Jirásek z Hronova. V této dopolední podal svědectví o své cestě ke kněžství. Důležité pro jeho obrácení bylo svědectví ostatních věřících, kteří se nebáli svědčit o tom, že jsou křesťané. Po prvotním přijetí faktu, že Bůh je, je potřeba vejít s Ním do vztahu, čemuž brání Satan. Jediná láska, která nás může naplnit, je láska Boží, všechny ostatní dříve či později končí.
Následoval růženec vedený dětmi (česky i slovensky). Středem celého programu byla slavná mše svatá, kterou sloužil
J. M. Jáchym Jaroslav Šimek OPraem, opat želivský za účasti dalších dvanácti kněží. I on zmiňoval paralelu mezi sv. Janem Vianneyem a Aničkou Tomanovou. Navázal na myšlenku z ranní přednášky, když připomněl, že jednou
z hlavních cest k povolání je příklad těch, kteří toto povolání dobře a nadšeně žijí a že takovýto příklad vedl ke kněžství i jeho v době, kdy pečoval o jednu farní hospodyni po zemřelém knězi, kterou jezdili navštěvovat
kněží inspirující svým životem (podobnou zkušenost jsme měli i v Klášterci díky tetě Marii). Pan opat dále zdůraznil, že nesmíme mít strach dát se Bohu do služby takoví, jací jsme, ani mít obavy, že se pro ni nehodíme.
Strach je od ďábla. Promluva byla zakončena nádherným příběhem lidského obětování se, kdy se jedna zbožná žena vzdala vlastního života proto, aby dala život svému dítěti. Tím dítětem byla opatova maminka.
Po mši svaté následovala pobožnost na hřbitově u hrobu Aničky Tomanové, kterou pan opat vedl. Tradiční přímluvy za různé
potřeby doplnil o prosbu za otce Filipa Ant. M. Stajnera, který má lví podíl na organizaci celé návštěvy srdce sv. Jana u nás. Pak se všichni poutníci odebrali ke společnému obědu – tradičnímu kláštereckému farnímu guláši,
který se podával ve stanu před kostelem nebo ve škole. Ve 13 hodin se pak v učebně fyziky promítal půlhodinový film o sv. Janu Vianneyi.
První odpolední přednáška P. Fréderika byla věnována kněžskému působení sv. Jana Vianneye, jeho kaplanským létům, prožívání mše svaté, kázání a cestě k vlastnímu umrtvování.
Sv. Jan se naučil hluboké modlitbě a vroucí úctě k Panně Marii. Po roce získal povolení zpovídat. Ve farnosti, kam byl poslán není mnoho lásky a on ji tam chce přinést. Na toto nikdy nezapomněl. Jan byl od počátku zamilován do jemu svěřených duší a do všech dalších, které do Arsu putovali. Tato láska ho proměňovala. Žil podle příkladu P. Balleye. V Arsu obnovil kostel a svoji faru zařídil velice prostě. Chtěl být co nejblíže svým farníkům. Vedl život velice intenzivní hluboké modlitby. To nesmírně přitahovalo všechny farníky. Všechny je postupně přivedl k Bohu. Svojí opravdovostí přiváděl hříšníky ke svaté zpovědi, kde trávil čím dál tím víc času. Všichni odtamtud odjížděli prohloubenou vírou. Znamenalo to ale i mnoho žárlivosti a pomluv na sv. Jana. Byl zapálený pro duchovní věci, ale zároveň i velice společenský, byl v neustálém kontaktu s lidmi. Chtěl dát Boha lidem a dát lidi Bohu. Od svého dětství se o všechno dělil s chudými, protože v nich viděl Krista. Založil školu a sirotčinec pro opuštěné chudé dívky. Dodnes se tomu domu říká dům prozřetelnosti. Každý den do domu přicházel a vyučoval náboženství. Bojoval proti tancovačkám a kabaretům, kde dívky ztrácely svou čistotu a životní perspektivu a muži utratili skromné živobytí svých rodin, a bojoval za to, aby lidé ctili neděli a všichni služebníci měli v neděli volno. To bylo velkou zkouškou v jeho životě, která ho dovedla ke zjištění, že člověk je ubožák, který všechno potřebuje a může dostat jen od svého Boha. Využíval „moc prázdných rukou“.
Procházel i duchovními zkouškami. Stále si byl vědom své nehodnosti jemu svěřeného poslání. Měl strach, že jednou předstoupí před Pána a bude skládat účty, jak pečoval o jemu svěřené duše. V modlitbě prosil o milost, aby mohl plně uvidět a poznat svůj hřích a sám potom přiznal, že nebýt Boží lásky, která ho držela, byl by zcela zdrcen beznadějí z té hrůzy, kterou prožil. Odpovědnost pro něj byla neudržitelná, že se několikrát snažil z farnosti utéct. Láska ho vždy znovu přivedla zpátky. Zachránilo ho to, že se plně vydal.
Když se modlil, říkal Můj Bože, miluji Tě, a pekla se bojím jen proto, že je tam člověk od Boha oddělený. Vydal se v lásce svěřeným duším a Bohu až k naprostému vyčerpání, aby získal duše pro dobrotivého Boha. Byla to láska, která mu pomohla zvítězit ve všech bitvách.
P. Jirásek navázal na tuto přednášku rozborem toho, co odvádí v dnešní době lidi od Boha: majetek, kdy si myslíme, že
už Boha nepotřebujeme, protože všechno máme; zlo ve světě, ze kterého viníme Boha, který se na to "jen tak dívá" (nechte obojí spolu růst až do žní), špatný příklad křesťanů nebo představitelů církve, některé nezdravé módní
proudy uvnitř církve – modernismus, přehnané otevírání se světu. Posledně jmenované bylo ilustrované příběhem od kardinála Špidlíka, v němž stojí kněz před kostelem, před nímž zeje propast, na jejímž druhém břehu stojí lidé,
kteří kvůli ní nemohou vejít dovnitř. Kněz do této propasti postupně nahází veškeré vybavení kostela, až ji zaplní, takže lidé opravdu mohou vejít dovnitř. Po chvilce ale opět vycházejí ven, protože v kostele už nezůstalo
vůbec nic, co by jim mohl kostel nabídnout.
Po této přednášce následovalo opět osobní uctívání relikvie. Pro mnohé z nás to byl asi nejsilnější okamžik celého dne, kdy jsme na doporučení kněží z Arsu uctívali relikvii pokleknutím a přiložením ruky na relikviář a následně na vlastní srdce na znamení ztotožnění se se srdcem sv. Jana Vianneye. Při uctívání jsme se modlili litanie ke sv. Janovi a poté se nechali inspirovat varhanní improvizací prof. Vodrážky.
Následovalo osobní svědectví členů komunity Cenacolo, kterým Bůh pomohl a pomáhá k duchovnímu uzdravení a zbavení se svých závislostí a svědectví rodičů takových dětí.
Pak následovala poslední přednáška, kterou měl otec Roland. Mluvil o tom, jak může být Jan Vianney příkladem tváří v tvář zkouškám, které můžeme prožívat i v současnosti.
Pane faráři, co mám udělat, abych byl svatý? Stačí, když řekneš ano. To je svatost každého z nás. To je odpověď i v současnosti. Být svatý je něco nádherného. Sv. Jan nekázal o morálce. Když mluvil o morálce a desateru, vždy je kladl do perspektivy Boží lásky. Destaero je odpovědí na to, jak jsme schopni přijmout a nechat se naplnit jeho láskou. Celý jeho život je ozvěnou na Kristova slova: "Nebojte se být svatí". Sv. Jan Vianney byl vyzdvihován sv. Janem Pavlem II i Benediktem XVI., kteří říkali: "Nebojte se Krista. Nic vám nevezme, dá vám všechno."
Jan musel čelit špatným návykům svých farníků. Čerpal z radosti své víry. Tato radost přesvědčila farníky. Bojoval proti dvěma nešvarům – tanec a kabarety. Nikdy to ale nebylo násilně. Vždycky, aby zvítězil nad nectnostmi, prokazoval velkou citlivost a šel na to chytře. Neukazoval jenom na to špatné, ale spíše na to, kolik je krásy v dobru a jak konání dobra přináší štěstí a radost. Mnoho děvčat bylo na tancovačkách svedeno chlapci. Otěhotněla a byla bez prostředků. Zval k sobě do zahrady, učil je katechismus a spolu se modlili růženec. Nakonec nebylo, kdo by na tancovačku šel.
Měl pevnou víru v přítomnost v eucharistického Krista. Jeho víra byla nakažlivá. Farníci se postupně přibližovali Bohu – kostel je budova, kde někdo bydlí. Bydlí zde živý Bůh. V blízkosti takové budovy si nelze počínat nevázaně.
Podobné to bylo i s kabarety. V Arsu jich bylo několik a působilo to v rodinách problémy. Otcové tam utráceli peníze na živobytí rodiny. Trpělivě dosáhl jejich zavření. Zabavil muže tak, že tam nešli. Jan Vianney byl veselý. Bylo u něj mnoho askeze, ale on sám byl velmi veselý a radostný. Nechtěl, aby se o tom mluvilo. Svědkové procesu svatořečení se jednomyslně shodli na tom, že na první pohled u něj byla patrná jeho neuvěřitelná dobrota. Jan byl člověk mimořádně pozorný ke každému jinému člověku, mimořádně dobrý a laskavý.
V dnešní složité době je být křesťanem ve Francii stejně složité, jako být křesťanem v Čechách. Řešením není uzavření se v nedobytné pevnosti, ale v tom, že odpovíme na volání, které je nám adresované, volání ke svatosti – otevřít své srdce Boží lásce. Svět má falešné představy o Bohu a místem, kde je s nimi nejvíc třeba bojovat, je naše vlastní srdce. Pan opat dopoledne říkal, že se všichni znovu musíme vracet a klást si otázku: Opravdu věřím tomu, že mě Bůh miluje? Jan nás vyzývá k odpovědi na volání být svatými a ukazuje nám, že jen Bůh může způsobit naše štěstí. Jen on může dát smysl našemu životu. Jak reagovat na morální úpadek naší doby? Přijmout Boží lásku a dělit se o ni s ostatními. Evangelizace nebyla nikdy lehká, ani v prvokřesťanských dobách. Přijmeme-li Boží lásku, máme všechny prostředky v sobě.
Ve Francii je celá generace mladých bez biřmování. Pokud nejste biřmovaní, chybí vám velice důležitý prvek; pak se nedivte, že máte strach. Biřmování je svátost síly Ducha svatého, jenž přichází, aby nám dal dospělost ve víře. Z našeho srdce odstraní strach. Jan to dobře věděl (byl biřmovaný pozdě), biřmování bylo pro něj momentem poslání do misie. Své jméno podle sv. Jana Křtitele vnímal jako poslání. Je to ten, který ukazuje na Krista. Vede ostatní ke Kristu. Je za ním upozaděn. Setrvává v obrovské radosti, protože je Ježíšův přítel. Prosme sv. Jana Vianneye, aby nám pomohl přijmout Boží lásku a abychom na volání k naší vlastní svatosti velkoryse odpověděli. Jan nám pomáhá, abychom řekli Buď vůle Tvá. Někdy to říkáme jen napůl, protože se jí bojíme. Toto je ale špatná představa o Bohu. Ten, jemuž to říkám, je někdo, kdo nás miluje víc, než naši rodiče, byť by byli sebe něžnější. Miluje nás jak jen lze milovat. Nemějme strach.
Na tuto krásnou přednášku navázal P. Jirásek tématem: Co s ubývající vírou? Stejný problém už byl za Krista. Církev může
být na pokraji vyhynutí, ale nikdy nebude zničena. Církev může prožít osud svého zakladatele Krista.
Jak ale žít víru prakticky? Každý jsme jiný. Marta prožívá víru jinak než Marie, sv. František jinak, než sv. Dominik, sv. Jan od Kříže… Život musí být vyvážený a nelze upadnout do extrému. Jsou různé duchovní temperamenty, každý má jiné přednosti, ale také jiná rizika:
Přírodní křesťan poznává Boha z přírody Nevyhledává teologické spekulace (např. sv. František). Je třeba obdivovat Boží dílo. Někdy ovšem hrozí, že se nám zde Bůh se může rozplynout v cosi neurčitého.
Smyslový křesťan má rád krásu, slavnostní bohoslužby, krásnou architekturu, hudbu, obrazy, sochy… Je to dobrá cesta k Bohu, umění zasahuje nitro. Do kostela nelze přinést cokoliv, stejně není lhostejné, co se v kostele hraje. Jsou ale i důležitější věci, jako např. soustředěné prožití bohoslužby.
Tradicionalista potřebuje řád a stálost. Inspiruje se v dějinách církve. Je to důležité pro všechny. Jsou to hodnoty trvalé. Svévolnost a představa, že vymyslíme něco zcela nového, je pýcha. I zde je ale potřeba rozlišovat a nelze zůstat ve středověku. Některé věci se časem vyvíjí.
Asketik je rád sám, oprošťuje se od hmoty. Otcové pouště jsou příkladem. Je třeba rozlišovat, co opravdu potřebuji a co už ne, nebýt jen konzumentem. Nelze ale upadnout do opačného extrému. Potřebuji druhé lidi.
Aktivista chce neustále v církvi něco konat a zasahovat. Burcuje, má podněty. Nelze být nečinný, nesmíme být línými služebníky. Vše se ale musí dělat s citem a nebýt bezohledný k druhým.
Pečující křesťan je aktivní v soucitu a ve skrytu pomáhá lidem, např. formou charitní činnosti. Skrze pomoc druhým se setkáváme s Kristem. Hrozí zde ale vyčerpání a vyhoření. I tento člověk musí mít čas na osobní setkání s Bohem. Matka Tereza se velmi modlila a dlouho adorovala před svatostánkem. Pozor také na "páchání dobrých skutků".
Jásající křesťan chce být v nadšeném společenství. Radost je součástí křesťana. Boha ale musíme vnímat i ve všedním dni. Nejde jen o citové prožitky.
Kontemplativní introvertní křesťané potřebují ticho. Musejí ale také vykonat to, co od nich Bůh žádá a nesmí se jen uzavřít ve svém světě.
Intelektuálové jsou aktivní v hledání a nalézání Boha v písmu a tradici církve. Kladou si otázky a hledají odpovědi, čtou a jezdí na přednášky. Nikdo ale nesmí být jednostranný, vyvolávat názorové spory. Intelektuální křesťan se ale někdy může stát pyšným a napadat staletou nauku církve. Může pak způsobovat rozkol.
Je nutná vyváženost. Nesmíme na nic zapomenout Jsou i minimalisté a křesťané z povinnosti, kteří se už o nic nesnaží – praktický ateismus. Chybí osobní vztah k Bohu. Bůh k nám přichází různými způsoby. Nesmím nutit druhým to svoje. Bůh má mnoho cest. Sami musíme chtít.
Program byl zakončen slavnostním zpěvem Te Deum, po němž následovalo svátostné požehnání a požehnání relikvií. Ještě do půl
deváté večer byla příležitost k tiché modlitbě v kostele. Po ní jsme dostali poslední požehnání s relikvií a kněží z Arsu nás ujistili, že si nás odnášejí ve svém srdci na další místa putování i k nim domů do Arsu, kam jsme
dostali pozvání. Poté jsme se společně latinsky pomodlili Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva otci a ještě naposledy uctili relikvii. Ta pak zůstala na území farnosti ještě přes noc a někteří farníci ji v neděli ráno přišli do Pastvin
pozdravit a vypravit do Olomouce, kde byla další zastávka.
Celá slavnost doznívala ještě v neděli. Farní mši svatou sloužil P. Viktor Frýdl. Ve své promluvě rozebíral téma Pavlova listu Filipanům: Pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Zpívali jsme nádhernou píseň o kněžství s textem P. Dr. Čeňka Tomíška: S knězem v tomto okamžiku. Po mši svaté zakončené svátostným požehnáním jsme se ještě sešli ke společnému obědu ve stanu před kostelem a společně poobědvali guláš ze včerejška.
Tím slavnost zdánlivě skončila. Je to ale teprve začátek. To, co jsme načerpali, chceme nést dál tomuto světu!
Celkem za oba dny navštívilo Klášterec kolem 500 poutníků a přes 25 kněží. Božích milostí se vylilo nespočetně. Bohu díky za ně!