2. neděle velikonoční – 19. 4. 2020
P. Mirosław Piotr Fąs MSF
(promluva pro farníky během epidemie koronaviru a zákazu veřejných bohoslužeb)
Drazí bratři a sestry!
Podle staré tradice se první neděle po Velikonocích – „druhá neděle velikonoční“ nazývá Bílá neděle – „Dominica in albis“. Tento den ti, kteří byli pokřtěni na Velikonoční vigilii odložili svůj bílý šat - symbol světla. Bílý oděv měli odložit, ale novou zář, nový člověk, kterého ve křtu přijali, měl žít dál. Sv. papež Jan Pavel II. si přál, aby tato neděle byla také slavena jako slavnost Božího milosrdenství: ve slově milosrdenství spatřoval shrnuté a pro naši dobu nově interpretované tajemství Vykoupení. V dnešním evangeliu sv. Jana jsme slyšeli o jednom takovém projevu Božího milosrdenství a tím je ustanovení svátosti smíření. Zamysleme se tedy dnes nad pojmem milosrdenství.
V dnešní době je slovo milosrdenství často vnímáno jako ekvivalent slova slabost.
Takový učitel, který má problémy s autoritou, tak je buď přehnaně přísný, nebo přehnaně milosrdný. Ale tak se na Boží milosrdenství dívat nemůžeme. U Boha není milosrdenství projev slabosti, ale projev toho, že má milé (dobré) srdce, že chce dobro člověka.
My lidé si milosrdenství často představujeme jako nějakou příjemnou výjimku ze zákona, tak jako když prezident udělí více či méně povedenou amnestii. Křesťanství to ale vidí jinak. Milosrdenství můžeme definovat jako: „Nespravedlivé nesení kříže druhého“. Ovšem nikoliv z nutnosti, ale z touhy po jeho dobru. Ne z postoje moci nebo autority, ale z postoje lásky. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a má se tedy projevit jako někdo, kdo je Bohu podobný. Kdy se to ukáže nejlépe? Podle starověkého učitele rétoriky sv. Řehoře Nysského se to pozná ve skutcích milosrdenství. Všichni potřebujeme Boží milosrdenství, proto s důvěrou volejme: Ježíši, důvěřuji Ti!!
Drazí bratři a sestry!
Každý, kdo má zájem o osobnost Ježíše Krista, musí se často zastavit nad scénami z evangelia, kde jsou popsána setkání s Mistrem z Nazaretu. Můžete si všímat, jaké pocity prožívali lidé v Jeho blízkosti. Vyplývá to z jejich slov, postojů, reakcí. Lze tak zjistit proč pláčou, proč se radují, proč jsou překvapeni, nebo proč odcházejí. Zkusme se tedy na chvíli zastavit a zamyslet nad dnešním jedinečným setkáním apoštola Tomáše se vzkříšeným Kristem. Apoštol, jeden ze dvanácti, je vystaven zkoušce. O Velikonoční neděli se celá desítka setkala s Mistrem, chyběl jenom Tomáš. Když přišel, všechno mu detailně vyprávěli. Vzpomněli i předpověď Ježíše o vzkříšení. Tomáš nevěřil ani apoštolům, svým spolupracovníkům, ani Pánovu proroctví. Vyslovil svou podmínku: „Dokud neuvidím na Jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do Jeho boku, neuvěřím.“
Osm dní zpochybňoval svědectví apoštolů. Ten, který se později stal jedním z prvních biskupů, po dobu osmi dnů nevěřil. Přece byl očitým svědkem tolika zázraků! Vzpomněl si na spor s Ježíšem před vzkříšením Lazara, kdy nechtěl, aby se vraceli do Betánie. Vzpomněl si na dlouhou diskusi u stolu na Zelený čtvrtek, kdy na tajemnou větu Pána Ježíše: „Cestu, kam já jdu, znáte“ (Jan 14, 4), otevřeně protestoval: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Po osmi dnech, minul čas zkoušky. Nastala chvíle setkání. Tomáš pozdraví Ježíše slovy: „Pán můj a Bůh můj!“. Nejkrásnější vyznání, jaké je zaznamenáno v evangeliu. Vyznání Božství Krista. Toto setkání se stalo mezníkem v životě apoštola. Tomáš si uvědomil, že pro toho, který zemřel a vstal z mrtvých musí obětovat svůj život. Nejen, že uvěřil ve vzkříšení, on také uvěřil, že Kristus je Bůh. Avšak navzdory této víře, při tomto radostném setkání Tomáš vyslechl z úst Krista slova napomenutí: „Blahoslavení ti, kteří neviděli, a uvěřili.“ Každého z nás čeká takové setkání s Ježíšem. Kéž by nám tehdy nemusel vyčítat naši slabou víru. Spolehněme se na svědectví apoštola Tomáše. Když se jeho prst dotkl stopy hřebů v rukou Vykupitele - ať nám to stačí. On to už udělal za nás. My můžeme v pokoře sklonit hlavu před vzkříšeným Pánem. Setkání s apoštolem Tomášem nám umožňuje zjistit, jak těžký je akt víry ve vzkříšení Ježíše. Když ale zahrnuje tajemství lidského štěstí, pak vytrvale prosme:„Pane, rozmnož naši víru!“ Modleme se za tuto milost pro sebe i své blízké. Nebeský Otec tento dar prosícím neodmítne. On si přece přeje spásu všech lidí. Opakujme s apoštolem: „Pán můj a Bůh můj!“. Slovo „můj“ ať vysloví naše srdce a ať to učiní s radostí. Víra, to není ozvěna opakovaných slov apoštola Tomáše, ale výkřik srdce, které odhaluje, že vzkříšený Kristus sedící po pravici Otce - je můj Pán a můj Bůh.
Amen.